Proč právě fotografování??

22.02.2019

Proč jsem se chtěla stát fotografkou?? Jaký byl můj počátek fotografování?? 

Už jako malá jsem moc ráda vytahovala krabice s fotografiemi ( tehdy existovaly jen ty tištěné ) a pořád si je prohlížela. Záběry z dovolených, moje dětství, jak jsem byla krásné miminko ( a že jsem byla opravdu krásné miminko ). Vyvolávalo to ve mně pokaždé milé vzpomínky nebo emoce. 

Jednou se nám ztratil náš pejsek, jmenoval se Azorek. Bylo mi asi 8 let, milovala jsem jej, a jeho ztráta mě velice zasáhla. Chtěla jsem na něj aspoň nějakou vzpomínku, památku.. Jenže mi nic nezbylo. V žádné z krabic s fotografiemi ta jeho nebyla. Za ty roky, co uplynuly, si vybavuji jen to, že vypadal trochu jako liška. Nic víc..

( Fotografii k tomuto článku jsem zvolila ze stejného důvodu. Vpravo je na ní pejsek Akim, kterého jsme před pár lety zachránili ze Slovenska, a který bohužel už také není mezi námi. Zemřel na akutní selhání ledvin. Proto jsem vděčná, že mi ještě stihl na pár fotografiích dělat tak úžasného modela. Moc mi chybíš, medvědě.. )

Od té doby jsem chtěla fotit snad všechno. Každý výlet, oslavu, naše zvířata.. Zkrátka všechno  důležité, na co by se nemělo nikdy zapomenout. A tím to všechno začalo.. 

V té době jsme fotili jen na kinofilm. Čekání na vyvolání bylo pro mě hrozné. Těšila jsem se na každou fotku a nemohla se dočkat. Co bylo ale ještě horší, byly fotografie samotné. Lidem chyběly hlavy i jiné druhy končetin, některé snímky si o ostrosti mohly jen nechat zdát, protože se nedalo ani přibližně identifikovat, jaký objekt se na nich má znázorňovat. Avšak byla jedna věc, kterou jsem uměla fotit skvěle. Opravdu. Můžu říct, že jsem na to byla snad talent od přírody nebo co. Vlastní prsty. Fotila jsem si je ze začátku snad na každou fotografii. Neměli jsme doma fotoaparát s objektivem, jen tu klasiku s "okýnkem". To se prsty fotily jedna báseň. Všem jsem namlouvala, že to zrovna letěla kolem moucha. ( No, nejsem si úplně jistá, zda to znělo věrohodně )

"Chtěla jsem na něj aspoň nějakou vzpomínku, památku.. Jenže mi nic nezbylo."

S postupem času jsem si začala uvědomovat, že na opravdu pěkné fotografie potřebuji zcela jinou techniku. Bohužel, v té době jsem byla na škole, a mamka byla na mě a sourozence sama, takže peníze na tak drahé vybavení zkrátka nebyly. Musela jsem svůj sen na delší dobu odložit. Ale stále jsem o fotografování nepřestávala snít. Až po několika letech jsem měla konečně finance a splněný sen před sebou. Byl to Nikon D7100. Poloprofi zrcadlovka, o které jsem neměla ani páru, jak funguje. Ale to mě samozřejmě nemohlo zastavit. Bylo toho tolik, co jsem musela přece vyfotit!! Jaká smůla, že bez znalostí nastavení času, clony a ISO jsem nevyfotila v podstatě nic. Došlo tedy na přiznání, že bez odpovídajícího vzdělání, to nepůjde. Nastalo období studia. Internet, knihy, kurzy.. Hlavně hodně focení. Protože praxe přece dělá mistry.  

Není to tak dávno, co jsem si prohlížela několik let staré fotografie. V době vzniku těchto snímků jsem svoji zrcadlovku již nějaký čas ovládala ( chápej - uměla jsem nastavovat hodnoty času, clony a ISO ), a myslela si, že už začínám být jako fakt dobrá. To bylo tehdy. Teď jsem ze sebe, při pohledu na tyto staré fotky, dokázala soukat jen citoslovce typu "Jáááj", "Neneee", "Fůůůj".. Opravdu to byl velice šokující výjev. Nicméně, na druhou stranu - opět mě to namotivovalo k dalšímu zlepšování sebe sama, ale hlavně, uvědomila jsem si, jak moc se může člověk během pár let posunout, když na sobě pracuje a snaží se. Uvidím, co řeknu za dalších pět let. Snad to nebude tak hrozné ohlédnutí, jaké jsem zažila teď. 

Fotografování mě zkrátka naplňuje. Neskutečně mě baví vymýšlet nové foto příběhy, psát k nim texty, hledat nové lokality k focení, poznávat nové lidi, kterým můžu plnit jejich přání - je to prostě zábava. 

To jsou ty důvody, proč jsem se dala na dráhu fotografa, a doufám, že u toho zůstanu už napořád..